Co mě nejvíce oslovilo na sebeřízeném vzdělávání? Nenásilí, podpora dětí v jejich talentech a zájmech. Respektování času, který dítě potřebuje. Přirozenost celého vzdělávacího procesu. Skutečnost, že nezaniká vrozená touha poznávat svět, ptát se „proč“ a odvážně zkoušet nové věci. Ta jiskra, kterou děti obvykle ztrácejí kolem šestého roku, zůstává. Nutnost, aby dospělí provedli vnitřní změny a přijali, že naše děti mohou zažívat to, co my jsme neměli možnost prožít. Uvědomování si, že každý má svou lidskou hodnotu, je důležitý a je součástí společenství, bez ohledu na to, zda umí sestavit rozvahu, spočítat rovnici nebo napsat text bez pravopisných chyb. Učíme se, že každý jsme jiný.
Největší radost mi přináší, že žáci sami nejen vymýšlejí, co se chtějí učit, ale také tvoří strategie, jak se něco naučit, nebo jak dosáhnout svých cílů. Baví mě poslouchat, jak přemýšlejí, a být tichým svědkem toho, jak dobro uvnitř nich často proniká do jejich slov a jednání, aniž by si to uvědomovali nebo za to chtěli něco získat. Vidím ohleduplnost, péči o ostatní, moudrost, inteligenci, empatii a velkou dávku humoru, a to mě dojímá.
Dnes v kuchyni si vařím kávu a holky s pravítkem a pracovním sešitem přicházejí: „Pojď, už na tebe čekáme.“ (Je pátek, 13:30.) Jedna z nich potřebuje probrat něco důležitého. Využije na to pár minut a pak sama vrací pozornost k učivu: „Nechci to tady jen prokecat.“
Včera jiné děti (7. ročník) řekly: „My s tebou chceme o něčem mluvit, máš čas?“ Odpověděla jsem, že ne, až odpoledne při matematice. A oni na to: „No to ne, matiku tomu fakt obětovat nechceme…“
Funguje to? Samozřejmě! Takových momentů je mnoho a mnoho každý den.
Co se týče učiva, je to pro mě už samozřejmost – mám 9 let zkušeností. Ale nejcennější momenty jsou, když dítě (15 let) samo rozhodne, že už nebude pít energetické nápoje, ponocovat nebo že odkládá mobil… nebo když jen tak uklidí, uvaří či nabídne pomoc. To je skoro zázrak, a právě proto to stojí za to. 🙏
Comments